Vzpomínka na seznamovací kurz


  Vyvěšeno dne 09.10.2019    Aktualitu zveřejnil:  Obnovovací robot


..

Vzpomínka na seznamovací kurz

Celé drama spojené se střední školou pro nás, novou 1.A sušického gymnázia, začalo v pondělí 2. 9. 2019. Většina žáků přicházejících z tamější Lerchovky se již dobře znala a mohlo by se tak zdát zbytečné pořádat cosi jako seznamovací kurz. Opak však byl více než pravdou a alespoň já osobně jsem za to velice ráda. Protože zatímco jsem pro zbytek třídy byla já jednou prazvláštní novou tváří k zapamatování, pro mě se skládal nový kolektiv z naprosto neznámých lidí viděných snad podruhé či potřetí v životě. Tudíž děkuji těm několika hodným duším, co vybíraly, aby se náš slučovací kurz konal hned ve středu čtvrtého. Několika zbloudilcům – mě nevyjímaje – přicházejícím z jiných měst než je právě Sušice to totiž ulehčilo to prvotní proniknutí do již stmeleného davu.

Už zmíněný den začátku kurzu jsme si ve škole odbyli dvě vyučovací hodiny a pak jsme se shromáždili před školou a společně s naší paní třídní učitelkou se vydali směrem k autobusovému nádraží. Čekala nás cesta do Šimanova, kde jsme měli strávit necelé dva dny společnými hrami, úkoly, narychlo nacvičeným divadlem, co trochu drze stmelilo dohromady čtyři zadané pohádky a přetvořilo je do lehce modernějšího podání. V závěru druhého dne dokonce došlo i na bojovou hru v lese, kde se naštěstí nikdo neztratil, ba nalezením otázek a jejich zodpovězením spíš něco našel, a to poklad přímo mlsně čokoládový!

Myslím, že dostávání lidí společně do zapeklitých situací je donutí, aby se lépe poznali a něco o sobě zjistili. A přesně o takové chvíle na našem kurzu nebyla nouze. Vždyť co se dá dělat, když jste oslepeni šátkem a máte za sebou táhnout své spolu-členy týmu, co se musí dostat ke svému kapitánovi, a přitom se neskutálet ze svahu či nenabrat lavičku? Užili jsme si s těmito aktivitami spoustu legrace, i když si osobně dovolím říci, že největší ohlas vyvolala hra širšímu publiku známá jako Městečko Palermo, u nás však obohacená o takové karty jako například Vědma, Malá holčička či snad lásku vybírající Amorek.

Nemohu tedy říct, jak to jistě z textu vyplynulo, že by se mi nás odlehčený kurz nezamlouval. Konečně jsem pocítila nějakou sounáležitost – a s některými človíčky přímo obrovskou – pořádně jsem si uvědomila, že už mám základní školu za sebou a bude tedy na mě jinak pohlíženo. Také jsem si užila zábavu a vtipné situace, většinou kvůli hláškám chlapců z vedlejší chatky.

Osobně bych možná tento kurz uvítala třeba jen o den delší, ale i tak to bylo vítané, že jsme se poznali z jiné stránky než té studijní, což rozhodně bylo účelem, a dokonce jsme si i napsali dopis. Do něj jsme vložili své otázky, přání, domněnky a teorie, to vše adresované našemu o čtyři roky staršímu já. Prý ho otevřeme až po maturitě. Tak jsem zvědavá, jaké přitom budou probíhat emoce. Bude mi v hlavě znít otazník, jestli jsem ty napsané věci mohla myslet vážně nebo jestli se budu chtít k takovým postojům vrátit? Plné vyjádření k tomuto přinese jen budoucnost. A nám, už více poznané třídě 1.A, do ní přeji jen ty nejlepší dispozice a ať není jako celek příliš rozhádaná. A trochu toho štěstí do školních úspěchů, protože to se nikdy neztratí mít ho krapet někde schovaného.

S pozdravem Aneta Neubauerová